Jak přemýšlím o cvičení?

Jan Bujnovský

 

Otázka "jak správně cvičit" je jednou z těch nějčastěji pokládaných.
Tedy až po otázce "jak správně jíst".

V tomto článku nastíním náhled na způsob, jak o cvičení uvažuji já.
V jiném vás zase uvedu do mého pohledu, jak správně jíst.

První věc, kterou udělám, když vidím nějaký nový extrémní cvik, je, že si řeknu „jak to sakra udělal?"
Nejdu ho ale hned zkoušet.
Jako druhou věc totiž udělám, že si představím místo něj sebe. Tím spustím vnitřní simulační program. Což dělám většinu dne, když si chci na něco vzpomenout, vybavit, nebo něco naplánovat.
Když zavřu oči, dokáži si představit celý svůj byt. A to aniž bych ho musel reálně vidět. Jednoduše spustím uložené vzpomínky na reálné předměty a můj mozek je odešle do zrakového centra, ve kterém je zpracuje. Tomu se říká „pracovní paměť“. Společně s tím se mi vybaví i trojrozměrné uspořádání veškerých věcí v bytě. A pokud chci, mohu se po tomto bytě procházet.
Vytvořil jsem si v mozku trojrozměrnou „simulaci“.
Není to to samé, jako když si vybavím, jak jsem se v bytě již procházel. Data, se kterými mozek pracuje, sice vychází částečně z dřívějšího procházení, ale rozdíl je v tom, že je nyní využívá na „nový způsob“ procházení.
Mohu se volně procházet takovým způsobem, jakým jsem se v něm nikdy předtím neprocházel.
Alexandra Mašková - Buněčné a molekulární mechanismy paměti. Vyšší kognitivní funkce
A pokud si vybavím informace i o váze jednotlivých předmětů, jsem schopen s nimi interagovat.
Taková interakce sice nemusí odpovídat realitě, protože mohu dodat svým svalům v takové simulaci mnohem větší sílu, než skutečně mají, a tak mohu jednou rukou zvednout lednici, nebo pračku.
Jde ale o to, že to funguje.
Vzniklé informace z probíhající simulace si můj mozek posléze uloží jako „nově prožitou vzpomínku“. Sice ji uloží i s dovětkem „představa“, ale již na základě tohoto principu je jasné, že to není jen vzpomínka na něco, co se stalo.
Musel jsem si ji vytvořit, abych ji měl. Než jsem o tom začal přemýšlet, žádnou takovou vzpomínku jsem v mozk neměl.
Ergo se to právě stalo, byť jen v mých představách.
Mozek je takto schopen simulovat realitu (každý si to může vyzkoušet). Pravidla si tvoříme sami.

A jaká je má první rada?

Autor článku: Jan Bujnovský - osobní trenér
Publikováno: 4.2.2017
Bookmark the permalink.

Komentáře jsou uzavřeny.